Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hurá na Valašsko

2. 7. 2010

Hurá na Valašsko

 

Je první večer, první máj… Kdo z vás by neznal  tuto báseń Karla Hynka Máchy. Po dlouhém zimním období nastává tolik očekávané jaro. Holoubci se nám doma pomaličku zahnizďují , sluníčko svítí a jeho hřejivé paprsky nás lákají ven do přírody. Nabízí se otázka, jak co nejlépe prožít tolik očekávaný prvomájový den ve kterém  každý muž má tu svou políbit pod kvetoucím stromem ?No a když už se  ten s tolik očekávaný den blíží, co si taky trošku nezaholubařit se svými kamarády? Docela  těžká správná volba zvláště když se už dlouho nic v tom našem holubářském světě nedělo a zrovna se nám začíná rozbíhat výstavní sezóna. S kamarádem  Jirkou Jadrníčkem jsme se domluvili,  že bychom spolu mohli vyrazit na výstavu v Hutisku Solanec, která se nachází v teritoriu jeho rodného Valašska. Hned jak mi sdělil, že tam na prvního máje posuzuje, začalo mi  šrotit v hlavě jak spojit příjemné s užitečným. p1010420.jpg

Tuto místní výstavu jsme už spolu absolvovali  před rokem a musím říci, že by´t se jedná jen o klasickou pouťovou výstavu , velmi se mi tam líbilo a už loni jsem si říkal, že se  rád se tam vrátím zpátky. Na Hutisku se mi líbilo i  proto, že výstava je kromě zvířat také o lidech se kterými se rádi setkáváte. No a trochu toho mumraje kolem, když už je ta tolik očekávaná pouť určitě neuškodí.

      Přišel jsem vpravdě na geniální plán aby se jak se říká vlk nažral a koza zůstala celá. S úsměvem na tváři jsem doma oznámil, že  poslední týden v měsíci jedeme na výlet na Valašsko. Aktivně  jsem zajistil ubytování v jednom Rožnovském penzionu, nalodil do auta bišonka, jorkšíra a leopardího psa a výlet mohl započít. Hned odpoledne po našem příjezdu jsme podnikli cestu za poznáváním krás Rožnova. Najednou volá kamarád Jirka a naše plány se mění. Otočil jsem volantem a za chvíli jsme byli v jeho království , které se nachází v malebné valašské vesnici Střítěž nad Bečvou.  Jak řada z vás čtenářů chovatele ví, Jirka Jadrníček není jen výborným posuzovatelem holubů, ale také dlouholetým a úspěšným chovatelem rakovnických kotrláků. Abych nezapomněl, je také majitelem plemenného chovu černých sedlatých.Úspěšně se mu rozrůstá i kvalitní hejno modrých sedlatých.  Jeho holuby jsme měli možnost vidět i na nejvýznamnějších výstavách  poslední doby, jako byly mezinárodní výstav 2008 v Praze a Evropská výstava drobného zvířectva v Nitře. Na jedné i na druhé výstavě patřili jeho holubi k tomu nejlepšímu, co bylo k vidění a po zásluze obdrželi i Čestné ceny. Onen páteční den sluníčko svítilo jedna radost a jen málokoho by neupoutalo hejno  nádherných černých a modrých kotrláků tetelících se na střeše jeho domu.Nepřehlédnutelní byli i první výletci, kteří svojí postavou a kresbou jsou již nyní příslibem pro další úspěšné sezóny.Při návštěvě holubníku bylo vidět, že holoubci Jirky Jadrníčka jsou pracovití.  Takřka všechny páry seděly na vajíčkách, nebo na hnízdech, kde byla  k vidění krásně nakrmená holoubátka.Opravdu oku holubáře lahodící pohled.  p1010392.jpg

 V družném hovoru jsme pak stávili další přjemné chvíle při společném posezení na venkovní terase jeho domu. Rozloučili jsme se s tím, že mne zítra vyzvedne v Rožnově a pojedeme na výstavu do Hutiska. No a aby byl výlet výletem i pro mou polovičku, která byla s průběhem pátečního programu naštěstí spokojená, vyrazili jsme ještě zmapovat jeden z valašských vrcholů Soláň. Procházky na Soláni jsme si užili nejen my, ale i naši pejsci. Následná večeře s výhledem na valašské vrcholy, které inspirovaly řadu významných malířů jen dokreslila příjemný pocit s příjemně prožitého dne. Mimochodem na samém vrcholu Soláně, kterému místní říkají valašský ,Olymp  máte ideální možnost navštít dvě významné galerie.Prostory první z nich

 Zvonice Soláň nabízejí návštěvníkům stálou expozici valašských umělců a autorské výstavy malířů, sochařů, grafiků, řezbářů a fotografů, jejichž tvorba je inspirována Valašskem a lidovým uměním jiných regionů. V rámci každoročních výtvarných aktivit Zvonice organizuje Malířské cesty kolem Soláně, sochařské a řezbářské sympozium a jiné přehlídky výtvarného umění. Ukrytou mezi stromy s výhledem na protilehlé kopce najdete galerii u Hoffmanů. Je to místo, které  svou vyjímečnou krásou přitahovalo řadu umělců.

p1010402.jpg

     Najednou je tu zamračené sobotní  ráno. Naštěstí se v noci vypršelo, ale obloha vypadá všelijak. Posuzovat v dešti? No žádná radost.  Bohové sídlící na valašském Olympu k nám však byli milostiví, holoubci řádně připraveni v klecích a tak po společné obhlídce klecí může posuzování započít. Jediné co na letošní výstavě oproti loňskému roku nevidím jsou voláči. Je to škoda, loni jsme zde měli možnost vidět u nás na Moravě poměrně málo chované slovenské voláče.  Kvaltativně nejlepšími a nejpočetnějšími jsou dnes  kolekce moravských pštrosů a kingů. Překvapením jsou pro mne zejména žlutí a červení moravští pštrosi, kteří jsou v lepší kvalitě , než černí a modří.

     Čím byla pro mne valašská výstava vyjímečná?  V současné době, kdy se naštěstí stále více začíná mluvit o vzácných barevných a kresebných rázech národních plemen měl návštěvník výstavy možnost vidět hned tři kandidáty pro zařazení do této významné skupiny. Pry ty z vás, kteří tento pojem slyšíte poprvé, nebo jste jej ještě nezaregistrovali bych doporučil zalistovat si v Chovateli č. 6 a nastudovat si článek  z pera Pavla Wiedera, předsedy ÚOK okrasných a užitkových holubů  o záměrech v chovu vzácných a málopočetných rázů holubů národních plemen. První vzácný barevný ráz který se nám na výstavě dostal do ruky byli červení běloocasí pštrosi.Byli až posledními posuzovanými v plejádě barev přítomných pštrosů. Šestičlenná kolekce byla tvořena z půl napůl z holubů i z holubic.  Jejich majitel a a propagátor v jedné osobě Pavel Černobýla může být hrdý na výsledky své mnohaleté práce.  Běloocasí pštrosi všeobecně jsou co se týká postavy jemnější, než klasičtí červení, také v hlavě nejsou tak mohutní. Co se barvy, kresby a lesku týká, byli vystaveni jedinci opravdu nádherní a nebál bych se říci takřka ideální. V daném okamžiku si myslím, že jsou to ti nejlepší představitelé červeného běloocasého pštrosa v České republice. Celá kolekce byla velmi vyrovnaná a jednotná v typu. S jejich majitelem jsem se potkal v sobotu večer, když jsem se vrátil na výstavu nafotit tato ojedinělá zvířata.Vlastně jsem si při odpolední vycházce na Soláni uvědomil, že když to neudělám, jen  málokdy budu moci zvěčnit tři takové rarity na jednom místě.  Když přišla řeč na jeho holuby, které chová v sousedních Viganticích, vyslovil svůj názor na chystaný způsob propagace a posuzování vzácných barevných a kresebných rázů. Osobně ho velmi potěšilo, že se o této tématice začíná konečně  mluvit. Konečně se nebude cítit s prominutím jako sám voják v poli a už tento pouhý náznak, že se v našem chovatelství začíná blýskat na lepší časy je pro něj osobně určitou satisfakcí a nepochybně i  motivací do další činorodé chovatelské práce.

p1010431.jpg

     Po posouzení pštrosů nás čekala další početná skupina kingů v bílé, červené a modré barvě  ze tří vytipovaných favoritů byla

 nakonec udělena Čestná cena červeně kapraté  holubici Milana Melichárka .  Ten je také majitelem vystavovaných černých šupkatých českých čejek, ale hlavně 2 ks vystavených červených českých čejek kropenek.Tento ráz bych mezi čejkami nazval našim holubářským klenotem a jak jejich majitel  v diskusi po výstavě prohlásil, že  jsou to první vlaštovky, které se mu po tříleté práci podařilo presentovat na veřejnosti. Pozorný návštěvník si mohl všimnout, že v porovnání s černými šupkatými byly kropenky drobnější postavy. Ale byly to kropenky!A vidět kropenku na vlastní oči je opravdovou holubářskou lahůdkou. Myslím si, že právě tento národní poklad by neměl opomenout klub chovatelů čejek presentovat při příležitosti mezinárodního školení posuzovatelů, které se u nás uskuteční v příštím roce. Jen tak mimochodem odpoledne naši diskusi u klece s kropenkami přihlíželi a z povzdálí naslouchali i náhodní přítomní diváci, kteří byli velmi překvapeni, že existují i nějaká národní plemena o kterých vlastně slyšeli poprvé, protože sami holubáři nejsou. Na toto téma nám následně položili i řadu zvídavých otázek. Není tak trochu na nás všech chovatelích abychom národní plemena co nejvíce presentovali i před laickou veřejností? Nemáme na tomto neoraném poli co dohánět?   

 A do třetice všeho ,jak se říká konec dobrý všechno dobrý, čekala nás rarita číslo 3. Tou se stali   pražští   rejdiči krátkozobí , modří černohrotí bělouši. Řekli byste si pražský krátkozobý rejdič, vždyť je to poměrně hojně chované plemeno. Ale bělouš? Kolik je mezi námi  jejich chovatelů? Navíc chov tohoto barevného rázu je velice problematický. Bělouši jsou oproti sedlatým a jednobarevným rázům  mnohem drobnější,útlejší postvy,  jejich obočnice nejsou tak vyvinuté, zobáčky jemnější. Nasadíme li  při jejich posuzování stejný metr jako u ostatních rázů pražáků, nemůže to dopadnout jinak ,než  špatně. VLASTNĚ BYCHOM SROVNÁVALI NESROVNATELNÉ.

p1010414.jpg

   Nabízí se řečnická otázka.Jedná se vůbec o stejné plemeno? Já si myslím, že ne . Možná bychom  v rámci procesu který nás čeká měli uvažovat o uznání holuba, kterého dneska označujeme za pražského krátkozobého rejdiče, modrého bělouše za samostatné plemeno. Jak se bude chov modrého bělouše ubírat dále je přeci jenom v rukách chovatelů, kteří mu věnují léta mravenčí a titěrné práce, potažmo chovatelského klubu ve kterém jsou organizováni. Možnost která se v rámci případné podpory a propagace evidentně nabízí by se neměla propást. Výstava na Hutisku bude zase až za rok, ale vyrazit na výlet se svou milovanou drahou polovičkou na valašský Olymp můžete již nyní.

 

 

,