Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kdy a kde začalo holubářství

15. 7. 2012

KDE  A  KDY  ZAČALO  HOLUBÁŘSTVÍ ?

 

Historie vztahu  člověk – holub má hluboké kořeny již v kulturních počátcích lidské civilizace. Tento vztah zkoumají v současnosti i někteří přírodovědci, biologové a i  významní  holubářští publicisté. Holub vždy patřil  k nejoblíbenějším domestikovaným ptákům a své výjimečné postavení si udržel tisíce let. Sehrál i vynikající úlohu jako náboženský, kulturní, etologický a mírový symbol a jeho životní projevy jsou často přirovnávány k životním projevům lidí. Stal se souputníkem lidské civilizace  a je zřejmé, že si toto své výjimečné postavení i nadále udrží.

I v současnosti překvapuje, že v naší převážně ateistické společnosti jsou  např. bílí holubi vyhledáváni novomanžely  pro zkrášlení a podtržení významu svatebního obřadu . V pozadí této „ nové módy „ se skrývá jak prastarý náboženský duchovní podtext , tak i symbol manželské věrnosti a lásky, které jsou  snad i v dnešní době  opětovně hledány.

Fascinující a bohatá přítomnost holubů  v blízkosti lidí v zaniklých a i v současných kulturách dokládá výjimečné postavení tohoto ptáka.  V současnosti  to ale již nejsou jen holubi využívající  výhodnost  lidských sídel pro snazší možnosti obživy a

 „ ubytování „ ( městští zdivočelí holubi, původní příbuzní holuba skalního nazývaní vědci v Německu Strassentauben ) , ale také velké  množství starých a nových holubích plemen sloužících chovatelským cílům a k potěše člověka, jejichž počet přesahuje v současnosti  již číslo 1000 v nepřeberném množství barevných a kresebných rázů..

Z období ve třetím až čtvrtém tisíciletí před Kristem  se zachovaly první stopy o přítomnosti holubů v tehdejších kulturách a od těch dob  začala dlouhá cesta holubů jako společníků lidí trvající  téměř 6000 let. Již tehdy se holub stal kultovním ptákem  Blízkého východu, což pokračovalo i v židovské, řecké a později i v etruské a římské společnosti. Významnou roli sehrál holubi v začátcích křesťanství jako symbol Svatého ducha. V arabském a indickém prostoru se  stal  součástí tamní kultury.

Evropa se seznámila  s  kulturními plemeny holubů se značným zpožděním, poprvé zřejmě v dobách řecké a římské civilizace. První holubi  byli dovezeni dokonce až na britské ostrovy římskými legiemi ( Wackernagel ). Šíření holubů do Evropy pokračovalo ve středověku současně se vznikem  suchozemských i vodních obchodních cest. Významnou roli sehráli zejména východní kupci nacházející v evropských městech dobré odbytiště svého zboží a  mořeplavci přivážející do evropských přístavů vzácné zboží a také holuby. Holandští, španělští, angličtí a italští

námořníci dováželi první vzácná plemena holubů do Evropy. Doklady  potvrzující tuto skutečnost vytvářeli i někteří malíři, zejména holandští, kteří nám zanechali dnes již velmi vzácné krásné obrazy např. vysokonohých velkých voláčů a také někteří  nejstarší evropští holubářští autoři.  

Do italského Livorna se dostali po moři  první předchůdci dnešních slepičáků

( nevíme ale odkud ). Po obchodních suchozemských východních a jižních cestách přibyli do Evropy první rejdiči, bubláci a některá plemena ze skupiny barevných. Také expanze Osmanské říše s největší pravděpodobností  podpořila  příchod rejdičů do Evropy. Zpočátku byl v Evropě zájem o holuby jen jako o lahůdkovou potravinu.  Až s nástupem renesance si Evropané   uvědomili krásu holubů  v dobách zhruba před  250 - 300 lety, ojediněle i dříve, a to byl vlastně počátek  dnešního evropského  cílevědomého chovatelství holubů. V těch časech  započalo šlechtění nových evropských plemen holubů, které neustalo až do současnosti. Některá stará plemena zanikala , ale vznikala řada plemen nových. Musíme si  uvědomit, že naše „nová „ evropská plemena holubů , která můžeme již dnes nazvat klasickými a dlouhodobě v Evropě oblíbenými, mají své prapůvodní kořeny ve starých holubářských centrech ležících daleko od Evropy. Domnívám se, že by bylo velmi zajímavé vypracovat genealogii  současných  „ evropských „ plemen , kterou sice částečně nalezneme nebo můžeme rekonstruovat i podle  některých starých a i novějších evropských holubářských autorů, ale neznáme ji u všech. Neznámý je především prapůvod voláčů a některých dalších vzácnějších plemen v současnosti považovaných za

 „ evropský produkt „. Při objasňování původu a vzájemné příbuznosti plemen použitých pro vznik plemen nových by mohl  pomoci i genetický výzkum, který se bohužel  v našem současném holubářství zaměřuje jen na genetiku barev a kreseb holubů, která je jakousi novou módou vzniklou v USA  ( díky prof. Hollanderovi ), ale opomíjí další závažné genetické záležitosti související s typologií a celkovým exteriérem plemen, etologií ,  původem a vzájemnou příbuzností plemen, konstitucí, odolností  a zdravím holubů.

Ve třetím tisíciletí před Kristem  započala fascinující cesta holubů z tehdejšího kulturního světa do sousedních a i velmi vzdálených oblastí.  První zprávy o domestikovaných holubech jsou ze Sumeru a Babylonie, odkud  se rozšiřovali do dalších kultur , ve kterých holubi vzbudili podobný náboženský, kulturní  a i chovatelský  zájem, který lze doložit díky některým archeologickým nálezům a vzácným literárním pramenům   z nejstarších oblastí  jejich prvního známého výskytu.

Je známo, že i Darwin  se rovněž zabýval holuby. Jeho teorie  o tom, že základním hybatelem vývoje druhů byl přírodní výběr, je hypotézou, která má i dnes své odpůrce – kreacionisty  ( stavějící na tom, že život – včetně druhů povstal tak, jak uvádí Bible ), která vede k vážným sporům mezi nimi a darwinisty.  Je zajímavé, že Darwin využíval i znalostí běžných holubářů, bez jejichž jedinečných postřehů a  poskytnutého „ holubího materiálu „ by nemohl některé své poznatky získat.

Stojíme také před otázkou, zda je stoprocentně  jisté, že holub skalní byl jediným prapůvodcem holuba domácího. Chybí nám zřejmé důkazy o mezičláncích vývoje holubů a jejich plemen, resp. o starých nebo nově vznikajících přechodných plemenech holubů, která umožnila cestu k dnešním kulturním plemenům a která zapříčinila současnou obrovskou tvarovou, barevnou a kresebnou variabilitu.  Jak je možné, že z původního holuba skalního vyskytujícího se jen v modrém černopruhém rázu vznikla plemena se zcela jinými tvary, v jiných pigmentacích a kresbách podstatně se odlišujících od  holuba s původním jednoduchým  „ polním“ typem ? Ale ani holub skalní se v počátcích a i později nevyskytoval jen v jediném  „ provedení „. První holub skalní se vyvíjel pravděpodobně již  před miliónem  let ( Wackernagel ) v  jižní Asii, zejména v prostoru dnešní Indie. Odtud kolonizoval jižní a také západní Evropu a severní Afriku. Jeho výskyt v těchto regionech dokazují  kosterní nálezy z těchto oblastí.

Současní  „ divocí „ modří černopruzí holubi skalní jsou zřejmě i poslední formou jejich vývoje, která se vyskytovala i  v minulém  tisíciletí. Tato forma  vznikala  z řady  poddruhů, mezi kterými byly zjevné rozdíly jak ve velikosti  těla, tak i v tónu zbarvení  a ve tvaru zobáku. Rozdíly  v původních holubech  skalních závisely na klimatologických podmínkách, na  podmínkách prostředí  nových oblastí jejich výskytu a také na možných zdrojích potravy. Etologické a fyziologické znaky skalních holubů se v řadě ukazatelů podobaly dnešním holubům domácím, což dokazují podrobné výzkumy biologů. 

Jak ale vznikaly nové barevné rázy, jejichž pigmentace byla vzájemně zcela

odlišná ? Byly to jen mutace ? Také si položme otázku, zda je darwinismus koncem poznatků  o biologickém vývoji druhů. Nepřijdou nové teorie využívající zejména znalostí  genetiky  a jejich možném dopadu na naše současné názory ?

Dlouho se uvádí, že holub skalní je prapředkem všech současných plemen domácích holubů. K původu domácích holubů se píše  již v l8. století ( 1772  Buffon ), že tehdejší plemena holubů se vyskytovala již se znaky velmi vzdálenými od holuba skalního, např. silně opeřené nohy , velikostně – viz  holuba římana, barevně a pod. Ke změnám lišícími se od původního holuba skalního dopomohly podle Darwina i vzájemné rozdíly  mezi holuby skalními – které nazval geografickými poddruhy 

( Darwin 1859, str. 46 – 55 ). Podle současných biologů se  holub skalní vyskytoval již dávno, např.  podle Wackernagela v počtu 8 až 14 poddruhů, které se vzájemně lišily v tónech barevnosti  peří, velikosti těla a tvaru zobáku. Šíření skalních holubů a jejich podoba závisely zřejmě  i na  vnějších podmínkách  v jednotlivých nových oblastech  jejich výskytu, který sahal až do severských evropských zemí, na Sibiř a do Asie. Pravděpodobně vnější prostředí nových geografických míst výskytu ovlivňovalo morfologické změny skalních holubů pokud jde o jejich podobu  a také fyziologii.

 Archeologické nálezy dokazují, že již před 300000 roky  se objevili na Blízkém východu ( Palestina , Jordánsko ).

Jak uvádí literatura,  můžeme nalézt první zprávy o holubech z prostoru mezi Eufratem a Tigrisem, kde v podstatě začala nejstarší známá kulturní historie lidstva.

Již 5000 let před Kristem zde  položili Sumerové její základy . Odtud  také  pochází

 první zmínka o holubech zachovaná na hliněné destičce v básni o Dilmunu

( S. N. Kramer – Historie začíná v Sumeru 1964 ) . Také zprávy ze staré Babylonie

dokládají  oblibu ptáků včetně holubů v tomto regionu. První tamní holubníky pochází

z let mezi roky 2334 a 2279 před Kristem . Zde také docházelo k prvnímu křížení

holubů ( Salonen  1973 ). Z regionu dnešního Iráku pochází nejstarší známé

zobrazení holuba  z doby  4000  let před  Kristem.

Zprávy o holubech nalézají archeologové a i biologové také v Egyptě. Podle

 Wackernagela sehrály zde také hrdličky ( Turteltaube ) podobnou roli stejně jako

 divoká  a  také domestikovaná forma  holuba domácího. Tyto poznatky pochází

 z hrobu  Phahotepa v Sakkaře z roku 2380 před Kristem. Ve staroegyptských

časech byli  holubi také  kultovními  ptáky. Podle Darwina ( 0 původu  druhů  )

 se chovali holubi podle nejstarších zpráv již v dobách páté egyptské dynastie, t.j.

3000 let před Kristem.  Holubi byli tehdy především lahůdkovou  potravinou ( Darwin

1859 , str. 53-54 ). Tyto skutečnosti potvrzuje nejstarší 5000 let   starý nález z hrobu

 v Sakaře.

 I   další nálezy z egyptských hrobů z mladších dob potvrzují častý výskyt  pozůstatků

holubů . V Egyptě byli holubi zpočátku  „ hospodářskými „ ptáky . V těch dobách se

v této oblasti, podle zachované římské mozaiky, stavěly  holubí domy  podobné

dnešním .

Z Izraele pochází staré zprávy o tamním holubářství již z dob ze 16. století před

Kristem. Zde byly holubníky budovány především na střechách domů. Flavius

Josephus popisuje (74 – 79  před Kristem ) výskyt mnoha věží s holuby v zahradách

Herodese  . V dobách před téměř 250 lety před Kristem byl chov holubů v Izraeli

velmi rozšířený. Také tam představovali holubi potravinovou delikatesu.

 Z dob starého Izraele se zachovala řada zpráv o holubech  ( popisuje Zedler 1744 a

další ). Již v dobách Herodesa se zde vyskytovali bílí holubi, kteří přišli

pravděpodobně z Babylonie přes Syrii do Palestiny. Podle Psalma se již vyskytovali

stříbrní, mědění a zlatí holubi.  Podle několika autorů  vznikaly v tomto prostoru nové

 barevné a kresebné rázy. Již tehdy vznikl v Israeli „ holubí „ sport – vysokoletců a

dalších rejdičů.

Ve starém Řecku  byl značný zájem o holuby skalní. Zmínku o nich lze nalézt i u

Homera ( Odysea ).Z této oblasti pochází zřejmě i první zpráva o kudrnáčích ( Hos ).

 Do Řecka přišli holubi již ve 2. tisíciletí před Kristem z Kypru, Kréty a Mykén.

O holubech v Řecku najdeme zmínky i u Sokrata, Platona, Bassusa, Aristotela  a

 jiných. První bílí holubi sem přišli také z Persie. Písemné zprávy vztahující se

k minulosti holubů v řecké oblasti pochází již z r. 2000 před Kristem. Vzácné

archeologické nálezy související s holuby dokládají jejich oblibu v dobách starého

Řecka.

Od Řeků převzali „holubářství“  i Římané. Spolu s nimi jakožto dobyvateli se holubi

dále rozšiřovali do nových oblastí. Holubi byli již tehdy využíváni jako poslové. Varro

popisuje tři domestikovaná plemena holubů  v té době vniklá křížením domácích

 holubů a holubů skalních. V tamních „ holubích domech „ se chovalo až 5000

holubů, především polařů v řadě barevných rázů, včetně bílých a černých.

 V Pompejích se zachovaly i římské holubníky  z 1. století a mozaika znázorňující

předchůdce dnešních holubů římanů. Podle Varra stálo tehdy   zřízení holubího

domu v Římě 100000 sesterciů. Dobrý chovný pár holubů stál  200 až  1000 

sesterciů. ( Podle dnešní hodnoty to bylo až 250 Euro ).  Zajímavá jsou  stará

zobrazení tehdejších holubů : např. z 2. poloviny 2. století n.l. připomínají

dnešního holuba hýla a holuba libanonského. Již tehdy se holubáři zajímali o

chovatelské  metody. Wackernagel podrobně  popisuje tehdejší holuby –poslíky,

takže  v těchto dobách již zřejmě začínalo poštovní holubářství . Z římské

oblasti se holubi dále rozšiřovali do zemí  ležících severně od Alp.

Řada dokumentů a archeologických nálezů popisuje i holubářství  u Etrusků.

Nejvíce dokumentů  z minulosti světového holubářství  ve shora popisovaných

kulturách  patří do oblasti duchovní, náboženské a  kulturní, což byla zřejmě po

dlouhá staletí jedna z nejvýznamnějších rolí holubů, kterou představovali  ve vztahu

k člověku.

Zajímavé informace z indického kulturního prostoru popisuje emeritní šéfredaktor

německého chovatelského časopisu Geflügel-Börse Christian Reichenbach, který

uvádí, že Velkovezír ( mogul ) Akbar ( 1542 – 1605 ) choval mimo 5000 – 6000

slonů a koní  také holuby. Tehdy je získával  jako dary  od obchodníků s holuby.

V jeho rezidenci bylo chováno více než 20000 holubů.

 Reichenbach uvádí i názvy  plemen a barevných rázů z uvedené doby a převádí je

do dnešní terminologie. Je zřejmé, že již tehdy byli holubi chování téměř ve všech

známých pigmentacích. Informace sdělené CH.  Reichenbachem by vyžadovaly

analýzu a  samostatnou studii.

Podle závěrů některých biologů se udrží holubi  v  naší současné civilizaci i

v budoucnosti. Můžeme se těšit z toho, že holubi se stali  nejen chovatelskou  

zájmovou činností, ale že, jak dokládají historické prameny a poznatky vědců, byli,

jsou a zřejmě i  nadále budou  naším stálým souputníkem, protože se naučili díky své

inteligenci,  adaptabilitě a schopnostem   trvale přežívat  i  ve velkých sídelních

aglomeracích.

 Svou krásou jsou  předmětem  trvalého zájmu chovatelů. Holubi zaujali vědce z řady

 oborů - sociologie, historie, dějin náboženství,  umění a biologie a bylo o nich

napsáno mnoho studií. Nejsou tedy jen bezvýznamnými ptáky  a zasloužili se

 jakožto objekt pozorování vědců o vznik speciálního  interdisciplinárního oboru. 

 

S použitím zahraniční literatury

M. Petrovský 24. 7. 2010.