Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vzácné a málo chované rázy holubů národních plemen

17. 5. 2010

Myšlenka zabývat se vzácnými a málo chovanými rázy holubů národních plemen vznikla na půdě Klubu chovatelů holubů slezských plemen v Opavě. Klub sdružuje, jak vyplývá z jeho názvu, chovatele holubů slezských plemen, a to slezského voláče a slezského barevnohlávka.  K pojmu vzácný ráz lze s určitostí přiřadit ráz lysý bělopruhý ve všech barvách a straky ve všech barvách plemena slezský voláč.

S touto iniciativou přišli zástupci výše zmíněného klubu na setkání s kluby, které se konalo v lednu 2009 v Brně. Ústy předsedy klubu Václava Kurky zde byly zmíněny potíže s vystavováním holubů těchto rázů, hovořil zejména o nedocenění kvality těchto holubů ve vztahu k posuzování.  

     Položil jsem si tedy otázku, je-li prospěšné zabývat se touto problematikou hlouběji a v širším kontextu. Můj myšlenkový pochod mi řekl - určitě ano. Co je třeba si představit pod pojmem vzácný ráz plemena holubů? Je to ten, který je šlechtitelsky velmi náročný na ustálení fenotypu i genotypu. Složitost tohoto šlechtitelského cíle je příznačná tím, že je potřeba odchovat větší množství mláďat, ze kterého lze vybrat dostatečný počet jedinců, dosahujících požadované kvalitativní úrovně způsobilé zařazení do dalšího chovu. Dalším negativním faktorem, který mnohé odrazuje od chovu holubů těchto rázů, je skutečnost, že je mnohdy třeba používat mezirázového i meziplemenného křížení. Dojem případného návštěvníka z takového chovu, kdy početné procento chovaných holubů je neuniformních a neodpovídajících standardu daného plemena, pak není příliš pozitivní. O to více je třeba si vážit ochoty a vytrvalosti  holubářů, kteří se chovem holubů těchto rázů zabývají, zvláště pak chovatelů vzácných rázů našich národních plemen. Jsou to především idealisté v pravém slova smyslu a  zpravidla jim nejde o profit z tohoto chovu, ale o vnitřní pocit uspokojení dokázat něco složitého a obtížného. U národních plemen jde navíc o pocit zodpovědnosti k nastupující holubářské generaci za zachování národního dědictví, vytvořeného minulými generacemi, jenž po právu zaslouží naši úctu a obdiv. Takový chov je dosti nákladný z titulu potřebného prostoru chovatelského zázemí, množství spotřebovaného krmiva atd. Výše zmiňovaní nadšenci však nenatahují dlaň, spíše jsou ochotni dávat. Myslím si, že možná čekají na ocenění jejich záslužné práce.

     Již v minulém roce jsem s touto problematikou přišel na jednání ÚOK chovatelů okrasných a užitkových holubů a u většiny svých kolegů jsem se setkal se zájmem a pochopením. Pravda, šlo to ztuha a jak mi bylo řečeno – „přání je otcem myšlenky“. V holubářském tisku také proběhla úvaha, že by bylo pěkné „mít v Ostravě arcibiskupa, který tam není“. ÚOK se tedy rozhodla dopomoci, ve spolupráci se specializovanými kluby chovatelů holubů národních plemen, zmapování součastného stavu a obnově ohrožených rázů. Dotyčné kluby byly již v březnu letošního roku vyzvány ke spolupráci a byly jim zadány tři úkoly:

1. Navrhnout z jejich pohledu vzácný nebo dokonce ohrožený ráz.  

2. Zjistit početní stavy chovaných čistokrevných jedinců.

3. Navrhnout možnosti a způsoby obnovy nebo popsat šlechtitelské cíle.

Toto zadání plyne z jediného možného kritéria pro obnovu a tím je schopnost autoreprodukce dané populace. Jinými slovy jde o schopnost přirozené obnovy čistokrevné populace.

     Fungování a tvořivá práce klubu je tady jasná a nezastupitelná. Kluby jsou a musí být nositeli šlechtitelského pokroku a garanty zachování dostatečného počtu chovaných jedinců daného rázu a plemena. Největší břímě ovšem vždy zůstane na chovateli. Vedení klubu a ÚOK mu může jeho snažení pouze usnadnit aktivní pomocí. Proto je nutné, aby vedení klubu jmenovalo na pozice poradců chovu erudované znalce daného plemena, kteří budou mít povšechnou zootechnickou znalost, vyplývající z etologie, genetiky a schopnosti vypracovat dlouhodobé šlechtitelské cíle. Další nezbytnou součástí obnovy je vedení přesné rodokmenové evidence v chovech, neboť bez přesných informaci nevede cesta k úspěchu. V létě minulého roku jsem přednášel o chovu holubů na setkání členů Klubu chovatelů českých voláčů sivých v Třebechovicích. Při této příležitosti jsem měl možnost seznámit se se způsobem promyšlené rodokmenové evidence, kterou provádějí členové tohoto klubu ve svých chovech. Všichni holubi, přihlášení na speciální klubovou výstavu, musí mít vypsaný rodokmen. Další zajímavostí je zpracovaná systémová metoda, tzv. typizace, která pomocí přiděleného kódu vyjadřuje kvalitativní úroveň šlechtěné pozice na holubovi. Jsem přesvědčen, že zde by měly ostatní kluby hledat inspiraci.

     Nedílnou součástí tohoto projektu je součinnost posuzovatelského sboru. Dokonalá znalost standardu holubů národního plemena musí být pro posuzovatele téměř zákonem. Posouzení musí být provedeno korektně a se znalostí stupně prošlechtěnosti jednotlivých rázů daného plemena. Posuzovatelé se musí z profesního hlediska neustále zajímat nejen o aktuální kvalitativní stav jednotlivých plemen, ale především se musí seznamovat s dlouhodobými šlechtitelskými cíly a trendy vývoje. Samotné posouzení pak odpovídá stupni informovanosti posuzovatele a jeho vůli tyto informace získat. Dá se předpokládat, že prošlechtěnost a kvalitativní úroveň vzácných rázů bude vždy z logiky věci pokulhávat za kvalitou běžných rázů - např. moravského pštrosa červeně šupinatého za červeným rovným. Pak je na posuzovateli, jak citlivě a se znalostí problematiky přistoupí k posouzení vzácných rázů. Nebýt alibista a být schopen takovýmto rázům přidělit i ta nevyšší ocenění z titulu jednoduchého pravidla - totiž že v daný moment lepšího jedince v daném rázu není. Předpokládám, že toto své rozhodnutí musí být posuzovatel schopen, se znalostí věci a argumentů, obhájit a musí mít na paměti vždy jasné pravidlo, že jedině tvarová uniformita dělá plemeno plemenem. Za jeden z prvních kroků k součinnosti posuzovatelského sboru a specializovaných klubů lze považovat uskutečnění prezentace a provedení proškolení posuzovatelů zástupci Klubu chovatelů holubů bradavičnatých plemen na národním plemenu česká bagdeta při  konaní letošního školení posuzovatelů v Čáslavi.

     Tato nesmírně prospěšná kombinace ukázala na přikladu vzácných rázů české bagdety (jako jsou šupinatí nebo čápci), jak je potřeba při hodnocení těchto holubů postupovat. Nejlepší situací je, když posuzovatel zastává funkci poradce chovu v klubu. Na tomto již výše zmíněném školení byly mnou představeny čtyři základní body tohoto projektu, které je nutno v budoucnu rozpracovat a uvést v život.

 

1. ÚOK ve spolupráci s kluby a jejich poradci chovu vyhotoví seznam vzácných rázů s ohledem na autoreprodukci.

  1. ÚOK společně s kluby a chovateli nastaví systémy obnovy včetně povinnosti zainteresovaných.
  2. Zveřejnění tohoto seznamu plemen a jeho chovatelů  široké veřejnosti.
  3. Posuzování a vyhodnocování těchto rázů na výstavách.

 

Pavel Wieder