Jdi na obsah Jdi na menu
 


30 let od obrození Slezského barevnohlávka

20. 7. 2011

Alois Beneš, chovatel, Zlatníky

 

Článek chovatele Al. Beneše, jednatele klubu chovatelů slezských plemen holubů v Opavě, se zamýšlí nad historií chovu Slezského barevnohlávka, šlechtitelskou prací v uplynulých třiceti letech a nad výhledovým chovatelským plánem. Myslím, že studium jeho článku poskytne rámcové poučení i chovatelům některých našich dalších plemen. Slezský barevnohlávek má zajímavou a pohnutou historii. Jindřich Voráček o něm na základě Urbánkových zpráv v českém holubářství (1940) napsal, že to bylo už skoro vymírající plemeno. Tato situace přiměla chovatele Al. Beneše, tehdy řídícího učitele v Jezdkovicích u Opavy, aby pátral po zbytcích barevnohlávků doma i v sousední cizině. Pátrání přineslo úspěch. První chovné páry barevnohlávků se objevily na střeše Be- nešova holubníku v roce 1943. Zájem o ně a jejich zušlechťování zůstal už navždy náplní života autora dnešního článku. Dnes máme v barevnohlávcích, až na jejich žlutou varietu, dobrou chovnou základnu. Sdružením chovatelů slezských plemen holubů v chovatelském klubu byly vytvořeny další možností systematické plemenářské práce, což se projevilo i novým rozvojem chovu slezských voláčů strak, které byly rovněž blízké zániku. Je to další doklad pro soustavné zakládání chovatelských klubů, zejména klubů zaměřených na československá plemena. Ing. Jan BUREŠ       

 

 Letos je to třicet let od doby, kdy bylo započato se systematickou prací na regeneraci slezského barevnohlávka. V té době nebyly na území našeho Slezska už speciální chovy tohoto plemena. Jen porůznu se vyskytující jedinci, o jejichž čistokrevnosti mohly být v některých případech pochybnosti, dokumentovali, že ve Slezsku existovalo vedle i v cizině známých slezských voláčů ještě plemeno holubů nevolatých, lehčího, vysloveně užitkového typu, s typickými znaky velmi dobrých polařů. Po delším pátrání a vyjednávání jsem v roce 1943 získal celkem 11 barevnohlávků, a to i pár modrých, 3 holuby a 2 holubice černé, 1 pár červených a 2 holubice žluté; začínal jsem tedy s pěti holuby a šesti holubicemi. Z nich jen dva jedinci měli správně narostlé punčošky. Odchov těchto párů se v letech 1944 a 1945 postupně dostal do některých obcí opavského okresu. Teprve po skončení války se o barevnohlávky hlásili zájemci holubáři z dalších krajů naší republiky. V uplynulých třech desetiletích prošel slezský barevnohlávek několika vývojovými etapami. V první vývojové fází, kterou lze datovat od roku 1943 do konce druhé světově války, šlo především o jeho rozmnožení ze zbytků zdejších chovů; bylo však použito i několika jedinců získaných mimo oblast našeho státu. V té době a v prvních letech poválečných nebylo možno použít přísnějších měřítek při posuzování barevnohlávků, neboť kvalitních jedinců bylo málo a přísným posuzovéním by se byli začínající chovatelé od dalšího chovu odradili.

 

Zvířata byla zpočátku poněkud subtilního typu; tento typ plně neuspokojoval požadavky masné užitkovosti. Uvědomil jsem si, že je třeba zesílit, tedybponěkud zmohutnit, celkovou tělesnou stavbu našeho barevnohlávka. Bylo také nutné rozšířit chovnou základnu plemena a jeho jednotlivých variet. Těmito snahami je charakterizována druhá etapa naší šlechtitelské práce. Nikdy nám však nešlo, což chci zvláště podtrhnout, o typy vysloveně robustní, blízké tělesnou stavbou např. dnešním moravským pštrosům. Ideálem zůstává temperamentní, pohyblivý holub, velmi dobrý letoun a dobrý polař všude tam, kde jsou pro polaření vhodné podmínky. Máme za to, že temperamentní, dobře létající holub si zpravidla i nadále udrží velmi dobrou plodnost, která je jednou z nejcennějších vlastností tohoto plemena. Při pokusném křížení, které sledovalo nejen zesílení celkové tělesné stavby, ale i rozšíření chovné základny, se nejlépe osvědčil moravský pštros lehčího typu. Po získaných zkušenostech soudím, že v budoucnu může být vhodným korektorem při stabilizaci typu našeho barevnohlávka. Příměs cizí krve ukázala zajímavou skutečnost: Pří zpětném páření slezských barevnohlávků novějšího typu s původními barevnohlávky dokázali tito čistokrevní jedinci vtisknout potomstvu svojí značnou rázovitost, a to nejen tvarovou (morfologickou).