Jdi na obsah Jdi na menu
 


Slezští voláči z hlediska systematického přehledu

20. 7. 2011

(Výtah z přednášky v Opavě dne 11. března 1973)

Ing. Jan BUREŠ, Bučina.

 Voláči jsou jednou z nejucelenějších plemenných skupin holubů. Jejich charakteristickým plemenným znakem je specificky utvářená postava, s příznačně modelovaným voletem. V rámci postavy jde především o utváření a proporcionálnost jednotlivých částí těla, držení těla, zvláště trupu, nesení krku, výšku nohou aj. Význačnou úlohu má i velikost jednotlivých plemen. Všichni voláči jsou v první řadě holuby typu; proto je třeba věnovat jejich typologické problematice pečlivou pozornost. Tvarové odlišnosti jsou popsány v příslušných standardech. Voláči jsou skupinou velmi početnou. Jen v ČSSR se chová 12 původních plemen voláčů. Četná plemena voláčů jsou chována kromě své původní domoviny i v mnoha dalších státech, takže lze říct, že jde o plemena mezinárodního významu. Z nejznámějších světově rozšířených plemen je např. brněnský voláč, anglický voláč aj. O oblibě voláčů svědčí i to, že v některých zemích představují nejvíce chovaná plemena,což platí v českých zemích o českém staváku aj. Slezští voláči a příbuzná plemena mě zajímala od let, kdy se jejich propagace ujal přední Slezský holubář Václav Urbánek. Vídal jsem je, zejména bělouše, lysáky a straky, na našich velkých výstavách a později i na klubových speciálkách. Šlechtitelská práce slezských chovatelů mně odedávna imponovala. Usilovali vždy o harmonické sepětí ušlechtilých typů užitkových voláčů s líbivým zbarvením a dalšími cennými vlastnostmi těchto holubů. Při návštěvě jubilejní národní výstavy drůbeže a holubů v Drážďanech v prosinci roku 1927 jsem si uvědomil, jak velký počet kresebných i barevných variet se skrývá za souborným názvem ,,slezští voláči.´´ Byli tam tehdy kromě běloušů, lysáků a strak zastoupeni ještě slezští voláči modří, modře kapratí, bílí, stříbřití, izabeloví, šedě plaví, žlutě plaví, červeně plaví a červeně kapratí. Bělouši byli vystaveni pod názvem Schlesische Schimmelkröpfer, lysáci pod názvem Schlesische Weissplattenkröpfer a straky pod názvem Schalasterkröpfer. Nahlédneme-li do novějších holubářských vzorníků, vydaných v NDR, zjistíme, že pod názvem ,,slezští voláči´´ jsou uvádění: a) bělouši (modří, červení a žlutí), b) jednobarevní vo láči. V této podskupině jsou zařazení modří voláči bezpruzí a pruhatí, bílí voláči červenopruzí a žlutopruzí, dále

voláči červeně plaví, žlutě plaví a stříbřití; z plnobarevných bílí, černí, červení a žlutí; z dalších variet ještě hnědí kapráci, bělokosi a voláči s mniší kresbou. Voláči lysáci a straky jsou ve zmíněných vzornicích uváděni samostatně, bez označení země původu, a to jako Weissplattenkröpfer a Schalasterkröpfer. Vzorníky vydané v NSR mají, pokud jde o slezské voláče stejné uspořádání. V našich holubářských vzornících z roku 1964 (Voráček J., Pípal R. a kol.) jsou kromě slezských voláčů bě1oušů, slezských voláčů lysých a slezských voláčů strak popisováni ještě slezští voláči bílí červenopruzí, slezští voláči bílí žlutopruzí a slezští voláči červeně plaví, zvaní krajově kotláci. Jedinci posledních tří variet se u nás vyskytují jen ojediněle, a to zpravidla v chovech červených a žlutých slezských běloušů.

 Václav Urbánek se v článku o Slezských voláčích v Českém holubářství (Voráček I., Bureš I. a kol., Praha 1940) zmiňuje ještě O slezských voláčích žlutě plavých. Uvádí, že by byli značnou vzpruhou v chovech slezských voláčů žlutých běloušů. Dal nám i návod, jak žlutěplavé slezské voláče znova vytvořit. Také červeně plaví slezští voláči se v chovech běloušů uplatňovali. Příbuzenské vztahy mezi slezskými voláči bělouši a slezskými plavými voláči byly prokázány. Z toho vyplývá, že bychom se měli více a soustavněji věnovat i slezským voláčům červeně plavým a žlutě plavým. V této souvislosti je třeba si uvědomit i existenci příbuzenských vztahů mezi slezskými voláči bělouši a bílými slezskými voláči červenopruhými a žlutopruhými. Václav Urbánek se v citovaném článku o slezských voláčích zmiňuje ještě o bílých černopruhých slezských voláčích, neuvádí však jejich popis. Píše, že tito holubi nám chyběli už ve čtyřicátých letech. Pravděpodobně vymřeli během druhé světově války. Pářením bílých černopruhých slezských voláčů s modrými bělouši tmavších odstínů se udržovala světle stříbřitá barva modrých slezských běloušů. Na současných velkých výstavách v NDR [Lipsia-Schau] se kromě slezských běloušů, lysáků a strak vyskytují ještě slezští voláči modří, a to bezpruzí i pruhatí. Zaujali mě zvláště modří bezpruzí; zdá se, že jsou v NDR předmětem zvláštní obliby. Myslím, že právem. Jsou to poměrně statní, souladně stavění, přiměřeně dlouzí, dobře fouklí holubi se středním odstínem modré základní barvy. V menším rozsahu bývají na současných velkých lipských výstavách vystavováni ještě slezští voláči bílí a červeně plaví. Závěrem možno říci, že Slezské voláče, pokud jsou chování v širší paletě kreseb, lze třídit na Slezské voláče jednobarevné, pruhaté a kapraté, slezské voláče bělouše, slezské voláče lysé, bělokosé a s mniší kresbou, a na slezské voláče straky. Jako samostatná plemena je možno v přítomné době označit bělouše, lysáky a straky.